... je stránka, která obsahuje upřesňující, vysvětlující a studijní informace, které píšu pro sebe - abych vše nezapomněl najednou :-),
... pokud tuto legendu hodláte používat, vězte, že (horní indexy) v textu článku "Fylitické břidlice "fykodové" směřují právě sem,
... takže si k této stránce otevřete článek "Fylitické břidlice "fykodové" a můžete začít...
(17-1) geocr50 (geologická mapa v měřítku 1 : 50 000, dostupná on-line)
(17-2) zařazení hornin do spodního ordoviku je analogické - podle nálezů Phycodes circinati RICHT. a ordovických trilobitů (v Durynsku)
(zdroj: Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1 : 50 000, List 11 - 11 Aš; zpracoval kolektiv autorů: M. Haková - M. Hazdrová - J. Kovanda - Z Lochmann - V. Lysenko - V. Majer - V. Muller - V. Škovor - M. Štemprok - M. Tomášek; editor V. Muller; Český geologický ústav, Praha 1993; ISBN 80-7075-140-1; dostupné on-line)
(17-3) zařazení do svrchního kambria až spodního ordoviku se předpokládá jako analogie stejných "vrstev" mimo ČR; existuje i názor, že jde pouze o ordovik (Škvor, 1975 (17-6) ichnofosílie
(17-4) diskordance = doslovně nesouhlas; vyjadřuje vztah dvou sousedních horninových jednotek (nebo vrstev u sedimenárních hornin), mezi jejichž uložením nastalo období bez sedimentace nebo období erozní činnosti; jde tedy o projev diskontinuity v průběhu sedimentace apod. (zdroj: Geologická encyklopedie on-line, Petránek) - text v revizi
(17-5) Fylitické břidlice - obecně
"Barva horniny je v závislosti na složení šedobílá, stříbřitá, nazelenalá nebo hnědočerná. Textury bývají obvykle plošně paralelní nebo břidličnaté, foliace může být málo výrazná. Hornina je jemnozrnná až masivní, struktura hoemoblastická – lepidoblastická nebo granolepidoblastická. Fylitická břidlice tvoří přechod mezi nemetamorfovanými sedimenty a nízkým stupněm metamorfních přeměn reprezentovaným fylitem. Je pokládána za typickou anchimetamorfovanou horninu. V minerálním složení převládá křemen, plagioklas (albit), hydromuskovit, hydrobiotit, sericit nebo pyrofylit. V různém množství může být přítomen grafit, chloritoid nebo pyrit. Původně klastické minerály jsou částečně rekrystalované. Za přechod sedimentární horniny do metamorfované se považuje přeměna organické substance na grafit, přeměna illitu na sericit, případně vznik některých zeolitů. Již při 200 °C může docházet k reakcím za vzniku pyrofylitu nebo chloritu. Fylitické břidlice se vzhledem k jejich odlučnosti používají jako stavební pokrývačský materiál.
(zdroj citace: https://atlas.horniny.sci.muni.cz/metamorfovane/fylitic_bridlice.html)
(17-6) ŠKVOR, Vladimír. Geologie české části Krušných hor a Smrčin. Knihovna Ústředního ústavu geologického. Praha: Academia, 1975.
(17-7) soubor geol. map Krušné hory západní část, ÚÚG, 1974 - mapa schválená komisí pro aprobaci map ÚÚG 16.12.1969, vysvětlivky jsou k dispozici on-line
(17-8) geocr25 s vrstvou "rastr" (geologické mapování do topografických map 1 : 25 000 s odlišnými barvami, legendou a prvotní interpretací "stratigrafických" jednotek); Ašsko bylo (spolu s listem Jáchymov) mapováno jako první v roce 1960; z těchto podrobných a často chyby obsahujících map byly tvořeny základní geologické mapy 1 : 50 000; více viz "Geologická mapa a povrch terénu"
legenda původních geologických map (terénního mapování) je obvykle podrobnější než u publikovaných měřítek 1: 50 000 ve kterých jsou některé (i dosud sporné) geologické jednotky sloučeny; například u "fykodových fylitických břidlic" jsou (v mapě 1 : 25 000) vyčleněny "dvě vrstvy": tmavě šedé fylitické břidlice (znak P, odpovídá dnešnímu pohledu) a šedozelené fylitické břidlice (znak p´, které jsou dnes řazeny k frauenbašské skupině, stáří kambrium-ordovik) - text v úpravě
(17-9) zhruba stejné území zachycené v geologické mapě prof. Mottla (1 : 53 000, cca před 1932); nejsou zde rozlišeny fykodové fylitické břidlice a jejich podloží (chlorit-sericitické fylity); vše je označeno jako "horní fylit" (Oberer Phyllit) s vložkami "chloritické rohovcové břidlice" (Chloritischer Hornblendechiefer) a polohami "páskovaných fylitů (Gebänderter Phyllit); vyznačeny jsou "bloky křemene" (Quarzblöcke) patrné na povrchu terénu; nadloží (dnes šedočerné fylitické břidlice gräfenthalské, řazené do spodního ordoviku) je definováno jako "spodní silur" (Unteres Silur) s tělesy "diabasů" (Diabas); (Gehängelehm = svahové hlíny / deluvium, resp. moderněji "koluvium") (17-23)
legenda: 
(17-10) legenda geologické mapy geocr50 - dostupná on-line (vložit číslo mapy = 1111 a kliknout "spustit sestavu")
(17-11) poza hranic Čech jsou horniny - v geologických mapách - značeny jinými barvami; souhrnný pohled v geologické mapě většího měřítka... text v přípravě
(17-12) červená turistická trasa "Hřebenovka" (2058 z Hranic-centrum přes Trojmezí na Trojstátí) je zde souběžná s dálkovou cyklotrasou EV 13 (Stezka Železné opony: Barentsovo - Černé moře (10 400 km) - Iron Curtain Trail), též zde
(17-13) místa vzniku mořských sedimentů - mj. i protolitu fykodových fylitických břidlic
(17-14) klasifikace sedimentů (sedimentárních hornin)
(17-15) = směs oxidů železa jako produkt zvětrávání pyritu (FeS2), kdy pyrit reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu železitého (limonitu, Fe2O3) a oxidu siřičitého...
(17-16) geologická mapa 1: 50 000, tištěná (podklad topografický 1971 - stav ke dni 1. 1. 1983; podklad tematický 11/1985, tisk ÚÚG 1986), výřez a legenda; fylitické "fykodové" břidlice = "7 - nepravidelně páskované, ve svrchní části šedé, ve spodní olivově zelené fylitické břidlice (phycodová skupina)", ordovik
(17-17) klasifikace metamorfovaných pelitů (starším označení "lutity") (zdroj: Petrologie, dostupné on-line)
(17-18) Fylity (a fylitické břidlice)
Typickým reprezentantem hornin nízkého stupně regionální metamorfózy jsou fylity. Vznikají zpravidla metamorfózou jílových břidlic a obdobných sedimentů, o čemž svědčí postupné přechody mezi jílovými břidlicemi a fylity, přičemž hranice mezi těmito horninami není jednoznačně stanovena - přechodné horniny se často označují jako fylitické břidlice. Na složení fylitů se podílí především křemen, muskovit (sericit), albit a často též chlorit, někdy však fylity mohou obsahovat větší množství kalcitu (jde o tzv. kalcitické fylity), v silněji metamorfovaných fylitech bývá přítomen biotit, jehož přibýváním při rostoucím stupni metamorfózy fylity plynule přecházejí do svorů. Značně rozšířené jsou fylity s příměsí grafitu - grafitické fylity. Fylity jsou zpravidla jemnozrnné horniny. Typické fylity mají velmi výrazné a detailně provrásněné foliační plochy s charakteristickým hedvábným leskem, jenž je způsoben jemnými šupinkami muskovitu (sericitu). Struktura fylitů je blastopelitická nebo lepidogranoblastická až
granolepidoblastická. Barva fylitů je odrazem jejich nerostného složení - obvykle jsou šedé nebo zelenavě šedé, fylity s výraznou převahou muskovitu nad chloritem a biotitem bývají stříbřitě bílé nebo šedobílé; grafitické fylity mají šedočernou až černou barvu. Pokud fylit obsahuje jemné šupinky hematitu, bývá zbarven červeně.
Fylity jsou hojně rozšířeny v západní části Krušných hor, v Barrandienu, Krkonoších a Podkrkonoší, Železných horách a Hrubém Jeseníku.
(zdroj: doc. RNDr. Jiří Zimák, CSc.: PETROGRAFIE METAMORFITŮ, dostupné on-line)
(17-19) Metamorfní stupeň závisí na maximální teplotě, jíž byla hornina v průběhu metamorfózy vystavena. Podle vzrůstající teploty lze rozlišit čtyři metamorfní stupně: velmi nízký stupeň (200 - 350°C), nízký stupeň (350 - 550°C), střední stupeň (550 - 650°C) a vysoký stupeň (nad 650°C). Uváděné teplotní hranice jsou však pouze relativní, protože jejich výše i rozmezí jsou významně ovlivňovány působícím tlakem.
Z hlediska metamorfního stupně můžeme obvykle metamorfózu klasifikovat jako slabou, střední a silnou. U regionálně metamorfovaných hornin použil toto dělení jako jeden z prvních švýcarský petrograf U. Grubenmann (1850-1924), který pro označení uvedených metamorfních stupňů použil pojmy epizonální, mezozonální a katazonální. V souvislosti s nimi vyčlenil Grubenmann tři metamorfní zóny: epizónu (zóna nejslabší přeměny), mezozónu (zóna střední intenzity přeměny) a katazónu (zóna nejsilnější přeměny). V původní Grubenmannově koncepci (1904) byly tyto zóny spojovány s hloubkou metamorfního prostředí vyjadřovanou v délkových jednotkách. V současném pojetí jsou již Grubenmannovy zóny definovány výhradně na základě termodynamických podmínek.
Základní typy metamorfních stupňů Grubenmanna:
Epizóna je charakteristická velmi nízkou teplotou a slabým tlakem nadloží, který může i chybět, působí zde však velmi silný tlak orientovaný. V této metamorfní zóně vznikají minerály, z nichž za daných termodynamických podmínek jsou stabilní zejména hydratované silikáty, jako je muskovit, mastek, chlorit, epidot a aktinolit. Horní teplotní hranicí jejich vzniku se pohybuje přibližně kolem 500°C. Z hornin jsou pro podmínky epizóny charakteristické fylity, kvarcity, chloritové, mastkové, sericitové a zelené břidlice.
Mezozóny je typická stoupající teplotou a tlakem nadloží. Horní teplotní hranice leží kolem 650°C. Orientovaný tlak může být stále ještě vysoký nebo již klesá zhruba do středních hodnot. Z minerálů se zde běžně vyskytují biotit, muskovit, staurolit, kyanit, antofylit, obecný amfibol, almandin a kyselé plagioklasy. Nejtypičtější horninou vznikající v podmínkách mezozóny je svor a epidotový amfibolit, za specifických podmínek se mohou vytvářet i dvojslídné nebo granátové ruly. Při kontaktní metamorfóze odpovídají mezozóně střední části kontaktního dvora.
Katazóna se vyznačuje vysokou teplotou a při regionální metamorfóze i velmi vysokým tlakem nadloží. Při kontaktní metamorfóze může být tlak i slabý. Z typických minerálů se tvoří ortoklas, bazické plagioklasy, andalusit, sillimanit, cordierit, granáty a pyroxeny. Metamorfním podmínkám katazóny odpovídají biotitové, sillinanitové a cordieritové ruly, granulity, eklogity, krystalické vápence a kontaktní rohovce. Grubenmannovo dělení bylo celosvětově rozšířené zejména v období mezi oběma světovými válkami. V současnosti již bylo postupně nahrazeno dalšími klasifikacemi, založenými např. na indexových minerálech nebo principu metamorfních facií.
(zdroj: http://geologie.vsb.cz/PETROLOGIE2013/metamorfni-zony-stupne, dostupné on-line)
17-(20) původními sedimenty, ze kterých přeměnou vznikly "fylitické břidlice", byly (pravděpodobně) pelity (jilové břidlice), aleurity (prachovce) a v malé míře i psamity (například pískovce)
Základní struktury klastických sedimentárních hornin vymezené podle velikosti součástek:
struktura psefitická (velikost zrna > 2,0 mm)
struktura psamitická (velikost zrna 2,0 - 0,063 mm)
struktura aleuritická (velikost zrna 0,063 - 0,004 mm)
struktura pelitická (velikost zrna pod 0,004 mm)
(zdroj: http://geologie.vsb.cz/PETROLOGIE2013/struktura-sedimenty-klasicke.htm, dostupné on-line)
(17-21) struktury metamorfovaných hornin - dostupné on-line
(17-22) Fylitické břidlice - obecně (02)
"Barva a celkový vzhled závisí na velikosti zrna a minerálním složení. Přítomnost chloritu způsobuje zelené zbarvení, sericitu šedobílé se stříbřitým leskem, zvyšující se obsah biotitu se projevuje odstíny od zlatožluté po tmavě hnědou, přítomnost grafitu vede k šedočernému až černému zabarvení.
Textura: plošně paralelní, břidličnatá, foliace
Struktura: homeoblastická: lepidoblastická, granolepidoblastická
Zrnitost: jemnozrnná
Poznámky: Typickým rysem je odlučnost podél hladkých paralélních ploch.
Původ: Pelitické sedimenty, popel, případně velmi jemné psamity
Definice: Fylitická břidlice je velmi slabě metamorfovaná hornina na přechodu mezi nemetamorfovanou břidlicí a fylitem. Od fylitu se liší méně intenzivní břidličnatostí, slabším svraštěním a matnějším leskem.
Metamorfní podmínky: regionální: epizonální: orogenní pásma
Minerální složení: Křemen, muskovit (sericit), biotit, chlorit, kalcit, grafitová substance, grafit a méně často i albit. Albit bývá obvykle nelamelovaný.
Charakteristika: Minerály jsou rozlišitelné pouze mikroskopicky. Slídové minerály a chlority zvýrazňují foliační plochy. Velikost jednotlivých šupinek slíd je relativně stejná. Plošně paralelní orientace slíd podmiňuje dokonalou břidličnatost.
Výskyt: Typickým příkladem jsou pokrývačské fylitické břidlice z povodí Střely u Rabštejna a Manětína.
Praktické využití: Tence deskovitá odlučnost byla dobrým předpokladem pro jejich využití ve stavebnictví, kde se používaly jako pokrývačské břidlice."
(zdroj citace: GREGEROVÁ, Miroslava. Poznávání hornin. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-210-1838-0.)
(17-23) koluvium neboli koluviální či svahové sedimenty (svahoviny). Vznikají gravitační pohyby zvětralin na svazích a to působením ronu, soliflukcí, sesouváním apod. ; jsou hrubé (kamenité) až jemnozrnné (jílovité, hlinité). Méně vhodné syn. je deluvium. viz. též gravitační transport, ploužení; Text: Prof. Jan Petránek
(17-24) ichnit - stopa, ichnity - stopy, viz fossil track, ichnofosílie
(17-25) lom na mapě z roku 1841 nedaleko Horního mlýna (Obere Mühl.)
... výřez z mapy - zachycení selského lomu na mapě z roku 1841 - B2/a/4C • 1759 • Trojmezí, berní okres Aš, Originální mapy stabilního katastru 1 : 2 880 (1824-1843) - Čechy, měřítko 1 : 2 880, rok 1841... (dostupné online)...
.. celá mapa :-)...
... vojenská mapa 1 : 10 000 Trojmezi, mapováno 1966, vydáno 1967, D7_2__M-33-61-A-a-2, Topografické mapy v systému S-1952, dostupné on-line...
stránka ("blog"), článek - "Fylitické břidlice "fykodové""