Geomorfologie Ašska - legenda

... je stránka, která obsahuje upřesňující, vysvětlující a studijní informace, které píšu pro sebe - abych vše nezapomněl najednou :-),
... pokud tuto legendu hodláte používat, vězte, že ^{(horní indexy)} v textu článku "Geomorfologie Ašska" směřují právě sem,
... takže si k této stránce otevřete článek "Geomorfologie Ašska" a můžete začít...

xxx

Stěžejní pojmy a koncepce geomorfologického myšlení

(doc. RNDr. Zdeněk Máčka, Ph.D., Geografický ústav - Přírodovědecká fakulta - Masarykova univerzita Brno)

příklady procesů, jež formují povrch terénu (krajinu):



členění reliéfů:
Podle nadmořské výšky rozlišujeme jako makroreliéfy (velké ,celky) nížiny (do 200 m n.m.), pahorkatiny (200-500 m), vrchoviny či vysočiny (500-1000 m) a hornatiny (nad 1000 m).
Při popisech částí makroreliéfů s relativními výškovými rozdíly 50-100 m označujeme území jako mezoreliéf, území do 2 km² a výškovými rozdíly do 50 m označujeme jako mikroreliéf.

zdroj:  přednáška MUNI - Zdeněk Máčka Z0051 Geomorfologie (3) Stěžejní pojmy a koncepce geomorfologického myšlení (dostupné on-line)

zdroj: přednáška Smolová, UPOL (dostupné on-line)

GEOLOGICKÁ ROLE ŘEK V KRAJINĚ
Zdeněk Kukal
Řeky buď své nánosy ukládají nebo naopak se vřezávají do svého podkladu. Závisí na tom, jak nízko leží jejich
erozní báze, kterou je většinou jejich ústí do moře, jezera nebo do řeky jiné. Mohou to způsobit tektonické pochody,
pokles mořské hladiny, zvětšení plochy povodí, či náhlá klimatická změna. Snížením erozní báze se řeky se zařezávají
do svého podkladu, čemuž říkáme vertikální eroze. Jak rychle taková vertikální eroze probíhá, záleží na mnoha
okolnostech. Nížinné řeky a velké řeky se zahlubují pomaleji než řeky horské. Autor uvádí řadu příkladů, srovnává
např. nížinnou Volhu, která se zařezává průměrnou rychlostí 1 mm za 1000 let s horskými řekami Pamíru, u nichž je tato
rychlost 150krát větší. Známe i příklady z polských Tater, kde je rychlost vertikální eroze Dunajce 6–8 cm za rok. České
řeky jsou tak ovlivněny zásahy člověka, že nelze měřit jejich vertikální erozi, neboť své nánosy ukládají. U horských
říček a potoků lze však počítat s podobnými hodnotami, jaké byly zjištěny v polských Tatrách.
Kromě vertikální eroze řeky erodují též laterálně, zařezávají se do svých břehů rychleji či pomaleji přemísťují
svá koryta. Z nedávných povodní v povodí Vltavy a před tím v povodí Moravy víme, že taková eroze proběhne
v geologickém mžiku, během několika hodin či dní. V přírodních podmínkách u neregulovaných toků proběhne změna
koryta velmi rychle. i během hodiny. Z klasických světových řek známe příklad Mississippi, jehož koryto při povodních
migrovalo rychlostí 30 až 80 m za rok. Čínská Žlutá řeka (Chuang-che) přemístila své koryto ve spraši o 300 m během
několika dní. V iráckém Bagdádu se za 100 let posunulo koryto Tigridu o 500 m. Jeho dvojče, Eufrat, se v historické
době posledních 5000 let posunul v okolí sumerského Uru dokonce o 16 km.
Opakem eroze je sedimentace. Jelikož je režim řek velmi proměnlivý, není snadné zjistit její rychlost. V samotném
říčním korytě může během silné několikadenní povodně sedimentovat i desetimetrová mocnost písků a štěrků. I za
normálního průtoku není výjimkou, že se za několik hodin usadí metrová i větší vrstvy klastického sedimentu. Na nivách
je sedimentace klidnější a proto máme řadu údajů o její rychlosti. Udává se, že na nivě se usadí v v průměru několik
milimetrů až centimetrů jemnější usazeniny za rok. Někdy to ovšem může být mnohonásobně více. Katastrofální česká
povodňová vlna v roce 2002 usadila na zaplavených plochách více než 5 cm čerstvého jílu bohatého organickými
látkami.
Těchto několik příkladů dokazuje, že řeky jsou proměnlivým živlem, pokud nejsou člověkem spoutány do
koryt regulací a zadržovány přehradními nádržemi. I takové řeky však mohou při povodních předvést svůj přirozený
nespoutaný režim.
Vodní toky dotvářejí charakter krajiny, někdy vtiskují krajině charakter základní. i když z celkové plochy vod na
zemském povrch na ně připadá jen několik málo procent a z celkového objemu vod dokonce jen méně než půl procenta.
Voda toků eroduje, transportuje materiál a ukládá jej.
V krajině rozpoznáme říční údolí, které je tvořeno plochou říční nivou, v níž je koryto řeky. Niva se též nazývá
záplavové území, neboť může být při povodních zaplavena a ukládá se na ní materiál řekou transportovaný. Podél
říčního koryta jsou obvykle přirozeně zvýšené břehy, neboť proud podél nich ukládal hrubší materiál, proto se nazývají
agradační valy. Na samotné nivě se často tvoří aluviální jezera, která mohou zarůstat vegetací a měnit se v močály.
Jsou to hlavně povodně, které mění charakter řeky, zanášejí koryto, erodují břehy, zaplavují nivu a usazují na ní
unášený materiál. V korytě řeky se při snížení rychlosti toku tvoří štěrkové a pískové valy. Svědkem vyšší úrovně říčního
údolí jsou říční terasy, které často lemují vodní toky a jsou kryty zbytky sedimentů.
Podle morfologie říčního koryta rozdělujeme řeky na čtyři typy:
a) meandrující, b) divočící, c) přímé, d) anastomující.
Přímý a meandrující tok si můžeme snadno představit. Divočící řeka je tvořena řadou proplétajících se koryt,
která neustále mění svou pozici. Anastomující řeka má střídavě jedno a více koryt, které se střídavě rozdvojují a spojují.
Pokud v našich zemích mají řeky zachovány svůj přírodní režim, jde obvykle o řeky meandrující. Nejsou příliš vodnaté,
netransportují větší množství materiálu a velké množství srážkové vody se vsakuje do podkladu, či se odpařuje. Proto
se odhaduje, že v našich zemích odtéká povrchovými toky jen přibližně třetina srážkových vod. Jinak je tomu v krajině
s prudkými klimatickými změnami, kde se po dešťových přívalech toky mění v divočící, neboť se srážková voda nestačí
vsáknout do podloží, a množství transportovaného materiálu je velké. Soudíme, že v glaciálech ledových dob měly
i naše řeky charakter toků divočících, jelikož byl podklad zmrzlý a proudy erodovaly a transportovaly velké množství
46 materiálu. Změnily-li se glaciální podmínky v interglaciální, rozvíjela se vegetace, vyrovnával se vodní režim a snížilo
se množství unášeného materiálu. Divočící řeky se měnily v řeky meandrující.
Proudící voda unáší materiál v několika formách: a) trakcí po dně (tj. sunutím či kutálením), b) saltací (poskoky),
c) v suspenzi (ve vznosu) a v roztoku (buď pravém nebo koloidním).
Menší množství může být unášeno v ledových krách či kořenech stromů. Naši hospodáři nazývají materiál
unášený v suspenzi plaveninami, materiál transportovaný po dně splaveninami. Je to skutečně pouze hrubé rozlišení,
které nepostihuje ostatní druhy transportu. Vztah mezi množstvím materiálu transportovaného různými způsoby je
složitý. V řekách s vyšším spádem převládá materiál dopravovaný trakcí, s vyrovnáváním spádu se zvyšuje na jeho
úkor materiál v suspenzi a roztoku. Překvapující je zjištění, že u mnoha velkých řek, hlavně těch tekoucích rovinami,
je v roztoku dopravováno takové množství jako v trakci a suspenzi dohromady. Ve vápencových terénech dokonce
materiál v roztoku převládá. Poměr těchto složek se mění s průtokem. Při povodních mnohonásobně roste podíl trakce
a suspenze.
Zásahy člověka v říčních povodích, hlavně velké stavební práce, průmyslová a hornická činnost, rozvolňují horniny
a přemísťují zeminy. Tím se drasticky zrychluje říční eroze a množství dopravovaného materiálu po dně a v suspenzi.
Ve světové literatuře nalezneme desítky příkladů, jak se i stokrát zvětšilo množství transportovaného materiálu v povodí
postiženém stavbou silnice. I odlesnění a obdělání půdy stačí k mnohonásobnému zvýšení. Některé případové studie
jsou známy i z naší republiky. Zmíníme se např. o motocyklové šestidenní v Krkonoších, která způsobila až stonásobné
zrychlení eroze, tj. odnos povrchového materiálu vodními toky.
Doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc.,
Česká geologická služba, Praha
(zdroj: https://www.mzp.cz/web/edice.nsf/016457A3543EBA23C12570DE00258F3B/$file/Krajiny%C4%8CR.pdf)



(zdroj: JANOUŠOVÁ, Jaroslava a VOTÝPKA, Jan. Všechno bylo jinak: o minulosti země a vývoji povrchu Československa. Objektiv (Albatros). Praha: Albatros, 1980.)


⁽¹⁾ zdroj: Bakalářská práce - SKALNÍ MÍSY PŘÍRODNÍHO PARKU ČEŘÍNEK, Tereza Kratochvílová, str. 20-25, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Katedra geografie, České Budějovice 2013  (původní zdroj: RUBÍN, J., BALATKA, B. a kol. (1986): Atlas skalních, zemních a půdních tvarů. Academia. Praha. 1. vydání. 388 s.)
⁽²⁾ georeliéf = "Georeliéf je nehmotný, hmotným nositelem jsou horniny zemské kůry, vzhled svrchního povrchu Země souvisí s vlastnostmi hornin zemské kůry, jejich uložením, stářím apod. Výsledný tvar zemského povrchu vzniká v důsledku působení endogenních (vnitřních) a exogenních (vnějších) geomorfologických pochodů, endogenní pochody vedou zejména k vytváření nerovností povrchu, exogenní pochody směřují k zarovnávání povrchu a zmenšování výškových rozdílů."
(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Reli%C3%A9f_(geografie))
⁽³⁾ info z přednášky RNDr. Václava Cílka, CSc. "Skalní umění jako cesta do jiných světů", 29.2.2024, Hvězdárna a planetárium Brno
⁽⁴⁾ xxx





Morfogenetická mapa Karlovy Vary 1 : 200 000, autor RNDr. Břetislav Balatka, CSc., 1991 - výřez
vysvětlivky značek (viz níže)
vysvětlující text k základním mapám je dostupný on-line

                         

   

(x) pozn: staršími termíny pro "suk" je "kamýk" / "tvrdoš"



... přehledná geomorfologická mapa západní části ČSSR, 1 : 500 000 - výřezy, Balatka et al, 1965 (zdroj: mapový archiv ČGS, dostupné on-line)...

(x) vrch Háj 
IIIA-1A-3 Háj 756,8 m ZM10, 757,6 m VOJ50, nejv. bod Hájské vrchoviny, 1,5 km sv. od Aše; hrásťový suk tvaru rozsáhlé kupy na strukturně denudačním hřbetu složeném z kambricko-proterozoického chloriticko-muskovitického páskovaného, většinou kvarcitického svoru, s hladkými, středně ukloněnými svahy; na plochém vrcholovém hřbítku směru JZ-SV malé skalky; zalesněný smrkovými monokulturami a borovo-smrkovými porosty s příměsí břízy; na sv. svahu stopy starých hornických děl, na vrcholu kamenná rozhledna (1906, v. 34 m) a poblíž turistická chata, na svazích lyžařské vleky. Ba,Ci,La
(zdroj: DEMEK, J.; MACKOVČIN, P. (eds.) et al. (2006). Hory a nížiny: Zeměpisný lexikon ČR. Vydání II. Brno: AOPK ČR. 582 s., 1 CD. ISBN 80-86064-99-9., dostupné on-line)

(x) xxx
(x) Hrástě a prolomy - V soustavě paralelních zlomů vznikají hrástě a prolomy. Hrásť („horst“) je protáhlá vyvýšenina. Jedná se o kru, která je vůči svému okolí nejvyšší. Hrástě mohou vznikat výzdvihem kry – je tedy omezena přesmyky, které mají úklon pod vyzdviženou kru. Tento typ hrástí označujeme jako automorfní hrástě. Hrástě, které vznikly poklesem okolních ker (tedy její omezení je poklesovými zlomy), se nazývají xenomorfní hrástě. Protáhlé sníženiny omezené poklesovými zlomy se nazývají prolomy („graben“). Prolomy jsou také označovány jako riftová údolí. Pokud je sníženina omezená jedním velkým listrickým zlomem na jedné straně a případnými kompenzačními antetickými zlomy na druhé, hovoříme o tzv. polo-prolomech („half-graben“). V prolomech a poloprolomech se ukládá velké množství sedimentů z okolních elevací. Mocnost sedimentů může být enormní – až v řádu kilometrů. Taktéž může nastat, že se jedna kra ukloní – na jedné straně dojde k jejímu poklesu, na opačné pak k výzdvihu.
(zdroj: Mgr. Michal Břežný, PhD., elektronická Učebnice geomorfologie, Ostravská univerzita, dostupné on-line)

(x) zdroj: Lexikon tvarů reliéfu, České republiky

stránka ("blog"), "Geomorfologie Ašska"