Legenda, poznámky a odkazy
... je stránka, která obsahuje upřesňující, vysvětlující a studijní informace, které píšu pro sebe - abych vše nezapomněl najednou :-),
... pokud tuto stránku hodláte používat, vězte, že červená čísla (horní indexy) v textech ostatních stránek webu "Geologie Ašska" směřují právě sem,
... první číslo v indexu je stránka webu nebo článek webu, druhé číslo je pořadovým číslem upřesňujícího textu,
... text níže je členěn podle jednotlivých stránek a článků webu,
... přehled všech stránek naleznete zde: MapaServeru,
... takže si k této stránce otevřete požadovanou stránku webu či článek a můžete začít...
1. úvodní stránka webu - https://www.geologieasska.cz/
(1-1) "pAŠÁCI" - https://asaci.cz/
(1-2) ve které člověk žije a která jej obklopuje každý den, ačkoliv to mnohdy nevnímá, jejíž je součástí v každém okamžiku, ze které vzešel a do které se na sklonku života vrací (což je jedinou jistotou na tomto světě)
(1-3) finančně, participací na obsahu, radou, zapůjčením materiálů, pomocí při budování petrograficko-mineralogické sbírky pro ašské muzeum, spoluúčastí na přípravě a budování Ašské geologické zahrady, zpracování interaktivní webové aplikace tras geovycházek apod.
(1-4) "Čas plyne, je jedno, jestli ležíme na gauči či sníme v altánku, čas plyne..." (HORNÍČEK, Miroslav. Chvála pohybu. Praha: Olympia, 1979.)
(1-5) Johann Wolfgang Goethe
(1-6) ke 100letému výročí vydání učebnice "Lehrbuch der Geologie" profesora Emila Mottla
(1-7) Chronos, Kairos a Přítomnost; přednáška prof. Petra Kulhánka v iQCAFÉ - Čas v nás i kolem nás; ... zdá se, že čas je konstrukt čistě lidský - "dohodnutý", vědecky pak dosud nedefinovaný a zřejmě v našem hmotném světě (kde platí teorie relativity) "emergentní", tzn. vynořený z kvantových procesů na nejzákladnější úrovni mikrosvěta, ... tam totiž čas neexistuje, neboť ho tam není potřeba :-); kde začíná kvantový svět se dozvíte v přednášce Prof. RNDr. Petra Kulhánka, CSc.: "Kvantové jevy ve vesmíru"
(1-8) ... či mnohovrstevnatou událost, zkoumanou v konkrétním přítomném okamžiku
(1-9) Leonardo da Vinci ("Codice Atlantico") - "Codex Atlanticus" - sbírka grafických listů Leonarda da Vinciho, pochází z 16. století, obsahuje 401 listů a je nejrozsáhlejší a nejmimořádnější sbírkou Leonardových archivů
(1-10) mindfulness = schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, a to bez posuzování, hodnocení a očekávání; mindfullnes inspiruje, otevírá oči i mysl, ukotvuje a uklidňuje, dává sílu, sebedůvěru a naději; mindfullnes uzemňuje i když sníme, hledíme do mikroskopu či pozorujeme dalekohledem nebe plné hvězd...
(1-11) web je někde stručný, jinde obsáhlý a zcela nepřehledný; jsou to různorodé poznámky, které mají na nedostatky nárok; ve skrytu duše doufám, že z nich jednou vznikne cosi užitečného, možná i trvalého..., uvidíme :-)
(1-12) esence (zde ve smyslu "podstata", "základ") a background [bekgraund] (zde ve smyslu "zázemí" a "všudypřítomné pozadí")
(1-13) Prof. RNDr. Jan Rak, PhD., https://dajanapraha.cz/osobnosti/prof-jan-rak, držitel bludného balvanu od komitétu, jež mu nesahá ani po kotníky
(1-14) Co tomu říkáte, pane Werich? (8/9)
(1-15) RNDr. František V. Holub, CSc., docent magmatické petrologie Ústavu petrologie a strukturní geologie PřF UK
(1-16) "Cestování je zvláštní a svébytná forma poznání, kterou nemůže nahradit sebebedlivější studium knih, sledování televize s jejími barevnými cestopisnými filmy a internet už teprve ne. Rozdíl je asi takový jako o žumpě číst a do žumpy spadnout, či oběd vidět na obrazovce a oběd sníst, což nejlépe ilustruje roli bezprostředního prožitku v lidském životě." (zdroj citace: KOMÁREK, Stanislav. Mír s mloky. Brno: Petrov, 2003. ISBN 80-7227-167-9.)
(1-17) Karel Čapek: Cesta na sever, str. 29:
"Nic naplat, tady se člověk musí dívat na svět geologickýma očima; například tyhle žulové kupole pod Norefjellem ukazují, že svět při svém stvoření nebyl jen tak vychrlen z nějaké horké kaše, ale obráběn s velkou pečlivostí, broušen a soustruhován, pilován a hlazen, až takový ledovec naposledy zálibně a znalecky přejel palcem hory nad Kroderen a byl spokojen s jejich zaoblením; pravda, dobré je to; ať mi někdo ukáže druhý tak šikovný ledovec! Ale jsou jiné hory, které nebyly soustruhovány, nýbrž štípány kolmo nebo napříč, rozráženy ledovými klíny, vrstveny, kladeny na sebe v deskách jako prkna, zasunovány do sebe jako šindele, vrásněny, ohýbány, lámány nebo řezány; byla to děsná tesařina v žule; ono se řekne geologické věky, ale co práce je na nich vidět! Nechte to být, ledové období, to byla ohromná dílna; jen se podívejte, co řemesla se tehdy nadělalo, a jaké jsou to divy techniky! A kdo nemá pochopení pro kámen, neví mnoho o kráse a veliké důstojnosti světa."
(1-18) Pierre Termier (1859-1930), proslulý francouzský geolog a filozof. Proslavil se výzkumem hor vzniklých za alpinského vrásnění. Studoval především východní Alpy, což se příliš nelíbilo rakouským geologům, kteří s jeho výklady dlouho nesouhlasili. Vedle geologie se Termier zabýval různými filozofickými otázkami a jako jeden z mála vědců dovedl odborné výzkumy popularizovat a přiblížit čtenářům. Na vědecké cestě do severní Afriky těžce onemocněl a v Grenoblu, kam byl urychleně převezen, zemřel. (zdroj: JANOUŠKOVÁ, Jaroslava a VOTÝPKA, Jan. Všechno bylo jinak (O minulosti země a vývoji povrchu Československa). Praha: Albatros, 1980.)
(1-19) volně na známé rčení RNDr. Petra Rojíka, Ph.D. :-)
(1-20) ELTEKTO - RNDr. Jiří Rez, Ph.D. - řečeno v přednášce o strukturní geologii
2. stránka "blog" - článek - "Amfibolit"
(2-1) 2 - 12 kbar = cca 2000 - 12000 atm (pro představu - např ve vodovodním potrubí je tlak kolem 5 atm), atm = fyzikální atmosféra
(2-2) Topografické mapy Topo S-1952 V 50. letech 20. století byly Speciální mapy nahrazeny Topografickými mapami Topo S-1952 v měřítku 1 : 25 000. Jedná se o velmi kvalitní mapy, na kterých spolupracovaly vojenské i civilní složky. Mapování proběhlo v letech 1952 až 1957 a v mnoha místech je tak naposledy zakreslena krajina před likvidačními zásahy socialistického režimu, mezi které patřilo scelování pozemků, rozorávání cest a mezí a výstavba řady megalomanských zemědělských areálů. Topo S-1952 mnohde zachytily zanikající sídla ve vysídlovaném pohraničí, je užita speciální plocha "rozvaliny". (zdroj: https://www.drobnepamatky.cz/topograficke-mapy-topo-s-1952). Topografické mapy Topo S-1952 byly během 60. let v některých oblastech užití nahrazovány Topografickými mapami 1 : 10 000. Současné vojenské mapy používají nativní měřítko 1 : 25 000 dodnes (DMÚ25). Další info: https://geoportal.cuzk.cz/(S(u3ynza20izp0bcpuvqq5s3jn))/Default.aspx?mode=TextMeta&side=dSady_archiv&metadataID=CZ-CUZK-TMS52_10-R&menu=2907
(2-3) první vojenské mapování - tzv. "josefské" (1764-1768 a 1780-1783 (rektifikace), měřítko 1: 28 800 (Čechy | Morava | Slezsko). "Jeho podkladem se stala Müllerova mapa zvětšená do měřítka 1: 28 800. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou "a la vue", česky to zní méně vznešeně - "od oka", tj. pouhým pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až 350 km2. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů. Proto pokusy o sestavení přehledné mapy monarchie, bez její kvalitní geometrické kostry, skončily neúspěšně. Kresba nešla jednoznačně napojit, bortila se, či překrývala. Velká pozornost byla věnována komunikacím (rozlišeny podle sjízdnosti - císařské silnice aj.), řekám, potokům i umělým strouhám, využití půdy (orná půda, louky, pastviny atd.) i různým typům budov - kostely, mlýny. Díky barevnému rozlišení jednotlivých složek (mapy byly ručně kolorovány) je lze snadno identifikovat. Současně s kresbou map vznikal vojensko-topografický popis území obsahující informace co v mapě nebyly - viz šířka a hloubka vodních toků, stav silnic a cest, zásobovací možností obcí, aj. Tento materiál jen pro území Čech sestává z 19 rukopisných svazků. Na okraji každého listu je seznam obcí a kolonky pro doplnění počtu obyvatel, koní apod. Na některých listech tato čísla chybí, můžeme je však najít ve výše zmíněném vojensko-topografickém popise. Význam I. vojenského mapování spočívá nejen v jeho podrobnosti, měřítku a téměř vyčerpávajícím písemném operátu, ale též v době jeho zhotovení. Zachycuje území Čech, Moravy a Slezska jako celek v době před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity."
(viz http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?lang=cs&map_root=1vm
(zdroj citace: http://oldmaps.geolab.cz/index.pl?lang=cs, © 1st (2nd ) Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna
© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz)
(2-4) druhé vojenské mapování - tzv. "Františkovo" - 1836-1852, měřítko 1: 28 800 (Čechy | Morava). "Jeho vzniku předcházela vojenská triangulace, která sloužila jako geodetický základ tohoto díla, oproti I. vojenskému mapování můžeme tedy sledovat zvýšenou míru přesnosti. Podkladem byly mapy Stabilního katastru v měřítku 1 : 2 880, což mělo také pozitivní vliv na přesnost map. Z výsledků tohoto mapování byly odvozeny mapy generální (1: 288 000) a speciální (1: 144 000). Obsah mapy je v podstatě totožný s I. vojenským mapováním, přidány byly pouze výšky trigonometrických bodů (ve vídeňských sázích), avšak zobrazovaná situace se velmi liší. Mapy II. vojenského mapování vznikaly v době nástupu průmyslové revoluce a rozvoje intenzivních forem zemědělství, kdy vzrostla výměra orné půdy za 100 let o 50% a lesní plochy dosáhly u nás historicky nejmenšího rozsahu."
(viz http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?lang=cs&map_root=2vm)
(zdroj citace: http://oldmaps.geolab.cz/index.pl?lang=cs, © 1st (2nd ) Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna
© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz)
(2-5) třetí vojenské mapování - tzv."Františko-josefské" (1876-1878 (Morava a Slezsko), 1877-1880 (Čechy), měřítko 1 : 25 000 (1 : 25 000 | 1 : 75 000). "Jelikož Františkovo mapování již nestačilo požadavkům armády rakouské monarchie na přesné a hlavně aktuální mapy, r. 1868 rakouské ministerstvo války rozhodlo o mapování novém. Jeho podkladem se opět staly katastrální mapy, oproti II. vojenskému mapování je vylepšeno znázornění výškopisu – nejen šrafami, ale také vrstevnicemi a kótami. Výsledkem mapování jsou kolorované tzv. topografické sekce, z nichž přetiskem vznikly mapy speciální (1 : 75 000) a generální (1 : 200 000), které již byly tištěny černobíle. Po vzniku samostatného Československa byly mapy předány z Vídně Vojenskému zeměpisnému ústavu v Praze. Zatímco speciální mapy byly reambulovány a hojně používány nejen v armádě až do roku 1956, původní kolorované sekce zmizely ze zorného pole kartografické veřejnosti. Po mnoha letech se podařilo část mapování dohledat a v prostředí aplikace Zoomify vizualizovat. Mapové listy v počtu 234 se v minulém roce neočekávaně objevily v Mapové sbírce UK Praha a jejich digitalizaci provedla Agentura ochrany přírody a krajiny – pracoviště Brno. Z přehledu existujících mapových listů – obrázek – je patrné, že nemalá část chybí. Pokud někdo z uživatelů ví o existence chybějících mapových listů a byl by ochoten list(y) zapůjčit k naskenování, laboratoř a nejen ona to velmi uvítá a doplní do aplikace." (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?lang=cs&map_root=3vm)
(zdroj citace: http://oldmaps.geolab.cz/index.pl?lang=cs, © 1st (2nd ) Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna
© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz, © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz)
(2-6) Müllerova mapa Čech - text v přípravě
(2-7) Bauerova mapa z roku 1716 - Mědiryt, kolor. 45,5 x 46 cm na listu 52,5 x 60 cm Měřítko [ca 1:60 000]. 12,3 cm = 1 teitsche Meile von vier Minuten, deren 15 auf einen Gradum gehen (011°58´47" v.d.--012°32´42" v.d./050°22´29" s.š.--050°05´02" s.š.), https://www.esbirky.cz/predmet/12043913
(2-8) císařské otisky a stabilní katastry - text v přípravě
(2-9) zdroj: https://geologie.estranky.cz/clanky/pnh.html, https://www.britannica.com/biography/Alexandre-Brongniart
(2-10) aktinolitit (aktinolitovec): metamorfovaná hornina, tvořená téměř jen aktinolitem s kompaktní stavbou (na rozdíl od aktinolitové břidlice se stavbou břidličnatou). Její původní označení actinolityte zavedl G. H. Kinahan (1873). zdroj viz (9)
(2-11) cca 48-50 % hm. SiO2 (chemické složení horniny)
(2-12) nepravá/ložní žíla (zdroj obrázku: http://geologie.vsb.cz/geologie/kapitoly/7_MAGMATISMUS/7_MAGMATISMUS.htm)
(12) krátký popis historie uvedený na vodní mlýny.cz - Prechtlův mlýn: "Mlýn byl postaven mimo obec Dolní Paseky u potoka Bilý Halštrov. Dějiny mlýna začínají před 1660 a končí odsunem německých obyvatel 1946. 1898 bylo mlýnské vybavení odstraněno a vyráběli se šindely. 1913 se koupilo dynamo a 8 kruhových tkacích strojů. Pracovalo zde 5-8 lidí. Mlýn byl zbořen asi v 50. letech 20. století. Dnes se používá náhon pro turbínu k vyrábění elektřiny."
doporučuji navštívit:
(2-13) mlýny v Dolních pasekách - http://www.thonbrunn.cz/mlyny/M_Niederreuth_cz.php
(2-14) digitální mapová sbírka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
(2-15) turmalín, odrůda skoryl
(2-16) turmalínové slunce" - shluk (nahloučení) krystalů skorylu, v Čechách největší V Myšenci (Myšenecká slunce)
(2-17) hornina mírně podobná svorům avšak světlejší, velmi zvětralá, rozpadavá až na "lístky", místy však nezvětralá velmi houževnatá se všesměrnou texturou (leptit ?) (2-24)
(2-18) zřejmě páskovaný amfibolit s mírně jiným složením, než amfibolit masivní nebo aktinolitová břidlice s plošně paralelní texturou (obsahuje turmalín)...
(2-19) "Amfibolit je metamorfováná hornina složená převážně z amfibolu (více jak 40%) a plagioklasu (Bucher & Grapes, 2011). Plagioklas nejčastěji představuje andezin může být zastoupen, ale i v podobě albitu, oligoklasu nebo i bazictějších forem. Pokud plagioklas v hornině chybí, tak jí označujeme jako amfibolitová břidlice. Přibýváním plagioklasů a křemene mohou přecházet až v amfibolové ruly. Jako vedlejší nebo akcesorické minerály můžeme najít granát, biotit, epidot, pyroxen, ilmenit, titanit a magnetit výjimečně zirkon a rutil (Krist & Krivý, 1985).
Amfibolity vznikají z nejrůznějších hornin za metamorfních podmmínek odpovídající amfibolitové facii, tj. středním až vyšším tlakům přibližně 3-10 kbar a teplotám 500-700 °C. Pokud amfibolity vznikly metamorfózou bazických hornin, zejména z gaber, bazaltu nebo bazaltovému tufu označujeme je jako ortoamfibolity, mohou však vzniknout i přeměnou sedimentů vhodného složení, např. karbonátů s jílovitou příměsí, drob-paraamfibolity, retrogradní amfibolizací eklogitů-eklogitový amfibolit nebo metasomatickým přínosem - metaamfibolit, taktit (Putiš, 2010,).
Podle minerální asociace se amfibolity mohou klasifikovat na amfibolity s.s. (asociace obecný amfibol + plagioklas) dále horniny s vyšším obsahem biotitu, ty se označují jako amfibol-biotitové ruly, můžeme se setkat i s asociacemi pro které se používá označení granátový, epidotický nebo pyroxenový amfibolit. Pokud přítomné amfiboly mají netradiční složení, mohou se horniny označovat např. antofylitová břidlice (Krist & Krivý, 1985).
Amfibolity s.s. jsou nejčastější, kromě amfibolu a plagioklasů mohou obsahovat i jiné minerály, ale jen v podružném množství např. granát, pyroxen a jiné. Granátické amfibolity mají asociaci amfibol + plagioklas + granát, s převahou almandinové složky. Tyto horniny jsou méně časté. Pyroxenické amfibolity se vyskytují zřídka. Epidotické amfibolity s minerální asociací amfibol + plagioklas (nejčastěji oligoklas) + epidot jsou popsány např. z Alp (Krist & Krivý, 1985). Za nižšího metámorfního stupně než je charakteristický pro normální amfibolity vznikají albit-epidotické amfibolity. Tyto horniny vznikly přeměnou bazických hornin a jejich hypoabysálních a efuzivních ekvivalentů, anebo z jejich tufů. Charakteristická je pro ně minerální asociace amfibol + albit + epidot. V těchto horninách není plagioklas stabilní a nahrazuje ho albit a epidot. Albit-epidotické amfibolity nemusí být vždy výsledkem progresivní metamorfózy, mohou vzniknout i při regresivní metamorfóze (Krist & Krivý, 1985).
Převážná část amfibolitů je jemnozrnná až středně zrnitá můžeme se ale setkat i s hrubozrnnými typy. Amfibolity mohou nebo nemusí mít foliaci. Textura horniny je všesměrná-masivní, plošně paralelní nebo páskovaná. Jejich struktura je nejčastěji homeoblastickou nebo porfyroblastickou strukturou a nematogranoblastickou až nematoblastickou základní tkání. V některých typech se vyskytují i poikiloblastické struktury (Gregerová, 1998).
Barva amfibolitů je šedočerná až černozelená, v amfibolitech s páskovanou texturou se střídají světlé, převážně živcové pásky s téměř černými pásky s převahou amfibolu.
Amfibolity se vyskytují v českém masivu v podobě menších těles v pestré skupině moldanubika (Český Krumlov, Posázaví, Strážek), a dále v bazických nebo ulrabazických komplexech mariánskolázeňském, kdyňském, sobotínském, jesenickém, letovickém a dalších jednotkách (Gregerová, 1998).
Využití amfibolitů je v současné době spojeno s výrobou drceného kameniva pro výstavbu silnic a dálnic, v podobě štěrku jako příměs do stavebních betonů a dále jako lomový kámen k regulaci řek a potoků, a také slouží k plnění gabionových košů pro výstavbu opěrných zdí. V minulosti sloužil například k výrobě teslic v době eneolitu (Cílek, 2011)."
(zdroj: Gamaspektrometrická charakteristika amfibolitů gfohlské jednotky moldanubika, Rešeršní práce, DUŠAN MALÝ, dostupné on-line)
"Amfibolity jsou tmavé, šedé až černé, někdy se zeleným odstínem. Běžně se u nich setkáváme s bíle kropenatým barevným vzorem připomínajícím peří perličky nebo s páskováním, jindy jsou prakticky souvisle černé. Amfibolity bývají středně až hrubě zrnité, dost houževnaté. Stavba může být všesměrná, ale často mají rovnoběžné uspořádání. Ve složení převažuje obecný amfibol, který je doprovázen plagioklasem. Tyto hlavní nerosty mohou doplňovat další minerály jako granát, pyroxen nebo biotit. Obvykle tvoří menší tělesa nebo vyloženě tenké polohy v souborech přeměněných hornin. Můžeme pozorovat přechody amfibolitů do amfibolických rul. Amfibolity hojně vznikaly při středně vysokých teplotách a tlacích přeměnou poloh bazických sopečných vyvřelin a jejich tufů, které byly součástí komplexů usazených a vulkanických hornin. Výskytů je mnoho v oblastech budovaných přeměněnými horninami, třeba na Českomoravské vrchovině, v Železných horách či Jeseníkách, na Slovensku pak jaderných pohořích a ve Slovenském rudohoří."
(zdroj citace: HONS, Richard Jan. Atlas našich hornin: Čechy - Morava - Slovensko. Druhé rozšírené vydání. V Praze: Richard Jan Hons, 2023. ISBN 978-80-11-03550-1.)
Amfibolit
Barva horniny je černošedá nebo černozelená, textura bývá masivní, plošně paralelní nebo páskovaná. Hornina bývá středně až hrubě zrnitá s homeoblastickou nebo porfyroblastickou strukturou a nematogranoblastickou až nematoblastickou základní tkání. V některých typech se vyskytují i poikiloblastické struktury.
Metamorfní podmínky vzniku amfibolitů odpovídají amfibolitové facii, tj. středním až vyšším tlakům (běžně 3–10 kbar) a teplotám 500–700 °C. Při přechodu z facie zelených břidlic dochází k reakcím chloritu, zoisitu a křemen za vzniku obecného amfibolu a plagioklasu (nad An17) nebo reaguje albit a aktinolit za vzniku obecného amfibolu a křemen. Základní složení amfibolitu je amfibol (tschermakit, edenit, pargasit) a plagioklas, ve vedlejším nebo akcesorickém množství najdeme granát, biotit, karbonát a při vyšší metamorfóze i diopsid. Některé amfibolity mohou být zcela bez živců.
Podle minerální asociace se amfibolity mohou dále klasifikovat. Pro horniny s vyšší obsahem biotitu se používá označení amfibol-biotitové ruly, běžně se používá označení granátový, plagioklasový nebo pyroxenový amfibolit. Pokud přítomné amfiboly mají netradiční složení, mohou se horniny označovat jako např. antofylitová břidlice nebo skalina, cummingtonitit nebo gedritit.
Podle typu výchozích hornin se někdy amfibolity rozdělují na dvě skupiny:
paraamfibolity vznikly metamorfózou slínitých sedimentů
ortoamfibolity pochází z gaber a bazických tufů
Některé amfibolity jsou horniny chorizmitického charakteru, zvláště v oblastech postižených migmatitizací. Textury takových amfibolitů jsou stejné jako u migmatitů a někdy se používá označení polyschematické amfibolity.
Amfibolity se běžně vyskytují v bazických nebo ulrabazických komplexech, např. mariánskolázeňském, sobotínském, jesenickém nebo letovickém. Vložky amfibolitů najdeme běžně v pestré skupině moldanubika nebo v kutnohorském krystaliniku.
(zdroj: https://atlas.horniny.sci.muni.cz/metamorfovane/amfibolit.html)
(2-20) ... minerál aktinolit je samozřejmě podstatnou součástí amfibolitů; na vyfocené ploše je dobře viditelný díky zvětrání povrchu kamene (rozpadu a odnosu méně stabilních minerálů, v tomto případě živců)
(2-21) porcelanit: a) kompaktní termálně metamorfovaná hornina, zpravidla jílovitá nebo slinitá břidlice (obsahující křemen, živce, mullit, sillimanit, wollastonit, cordierit); častý na kontaktech bazaltů se sedimenty české křídové pánve (Čeřovka u Jíčína, Kunětická hora); b) obecný název pro různé sedimenty (buližníky, silicifikované tufy apod.) vzhledem připomínající porcelán; též termálně přeměněné laterity a bauxity (zdroj: https://ugp.ldf.mendelu.cz/wcd/w-ldf-ugp/soubory/geologie/petrolog.pdf); porcelanity jsou velmi odolné horniny (míním, že srovnatelná se starými "německými" cihlami)
(2-22) lakolit - jeho hypotetická poloha (jako subvulkanického tělesa) v původních mořských sedimentech, stav po (variském) vrásnění + přeměně a konečný (současný) stav po erozi terénu (dle PAUK, HABĚTÍN, 1979, upraveno)
text a další obrázky v přípravě, protože
moje úvahy o tělesu amfibolitu:
- nemusí být lakolitem,
- může být pouze nepravou žilou,
- nemusí mít "přívodní kanál",
- nemuselo vzniknout v dnešním místě nálezu, tj. bylo přemístěno odjinud v rámci vrásnění a pravděpodobné příkrovové stavby území
(pokud bylo součástí nějakého příkrovu (tj. jeho alochtonu), vzniklo nejméně 5 km od dnešního místa výskytu!)
- nemusí být v "poloze vzniku"
- na základě dosavadního zkoumání levé části lomové stěny je patrný stejný azimut směru foliace horniny nad amfibolitovým tělesem (vlevo) a styčné plochy tělesa amfibolitu obnažené těžbou (vpravo); zda je shodný azimut sklonu a velikost sklonu (? - zatím neměřeno, kvůli zakrytí)
(... snad budou hodnoty - alespoň hrubě - odpovídat (průměrným) naměřeným hodnotám směru (a sklonu) foliace ve svorech uvedených v geologické mapě 1 : 25 000 (cca směr JZ-SV s úklonem 20-40 °) s tím, že se mohou hodnoty místně lišit... text v úpravě (na obrázku je stav stěny před odkrytím - čarami je vyznačena domnělá - zde ryze optická - "shodnost")
(2-23) Amfibolity jsou ortohorniny, vznikly proměnou bazických hornin hlubinných i rozlitých. Jsou to horniny jednoduché, složené hlavně z amfibolů (obecný, aktinolit, uralit), jako vedlejší nerosty se mohou vyskytovat plagioklasy, pyroxeny, biotit, granáty aj. Struktura je zrnitá, textura nejčastěji všesměrná nebo rovnoběžná. Zbarveny jsou šedo- až černozeleně, často i páskované. Dokonale zbřidličnatělé amfibolity nazýváme amfibolitické břidlice. Amfibolity zvětrávají jen zvolna, vytvářejí se na nich nejčastěji půdy středně hluboké až hluboké, s obsahem jílu od 25–45 % a štěrkovité, v členitém terénu pak půdy mělké a kamenité. Amfibolity jsou značně rozšířeny v podobě ostrovů nebo různě mocných vložek v ostatních horninách proměněných na Českomoravské vysočině, Železných horách, v Českém lese, v Karlovarské vysočině, Krušných horách, Orlických horách, Rychlebských horách a v Hrubém Jeseníku.
(zdroj: skripta Geologie, Aleš Bajer, Aleš Kučera, Valerie Vranová, Mendelova univerzita v Brně, LDf, 2018 (?), dostupné on-line)
(2-24) leptit - "Světlá hornina, často s páskovanou texturou, jemně zrnitá až celistvá. Minerální složení horniny tvoří křemen, plagioklas, mikroklin, biotit, muskovit, přítomny mohou být amfiboly, kyanit nebo granát. Vzniká z kyselých pyroklastik a tufů metamorfózou v amfibolitové facii. Páskované horniny tohoto typu mohou mít lokální názvy např. hälleflinty."
(zdroj: https://atlas.horniny.sci.muni.cz/metamorfovane/leptit.html)
(2-25) Zelené břidlice jsou produktem slabé regionální metamorfózy bazických magmatitů (především bazických vulkanitů a jejich tufů), ale mohou vznikat i retrográdní metamorfózou amfibolitů. Jsou to jemnozrnné a někdy až celistvé horniny, tvořené především albitem, epidotem, chloritem a amfibolem (aktinolitem); kromě uvedených minerálů zelené břidlice často obsahují kalcit, křemen, titanit a ilmenit. Barva zelených břidlic je šedozelená až zelená, někdy tmavě šedá se zřetelným zeleným odstínem. Struktura a textura. Mají zpravidla výraznou plošně paralelní texturu, jejich struktura je granonematoblastická nebo granolepidoblastická. Výskyt. Zelené břidlice se vyskytují v západní části Krušných hor, na Železnobrodsku a v Hrubém Jeseníku.
(zdroj: http://geologie.vsb.cz/PETROLOGIE2013/metamorfovane-regionalne-zelena.htm)
(2-26) epidot nebo aktinolit (?)
(2-27) termín "skalina" (německy granofels) zavedl do české terminologie, B. Hejtman pro označení kompaktní přeměněné horniny, která nemá výraznější foliaci (= jako protiklad krystalické břidlice); ... ve vysokoškolské učebnici „Metamorfované horniny“ (1961)
(2-28) "Nakupení drobných amfibolitových nebo eklogit-amfibolitových těles uvnitř rul a svorů je jedním z charakteristických rysů krušnohorského krystalinika"
Sattran, Vladimír: K petrogeneis některých krušnohorských amfibolitů a eklogit-amfibolitů, ČSAV, 1958, str.1
(2-29) nalezen na staré (původní) lesní cestě, kudy se z největší pravděpodobností (?) transportoval materál z lomu směrem do Dolních Pasek, resp. k Prechtlovu mlýnu
(2-30) radioaktivnistranky.cz
(x) magnetická deklinace je pro Ašsko = 4° 25´ | 4.4318° (nejzápadnější bod) až 4° 28´ | 4.4752° (Vojtanov); v místě amfibolitového lomu = 4° 27' | 4.4658° - viz https://mapy.orientacnisporty.cz/cs/convergence
(x) co se týče metamorfovaných bazických vyvřelin a jejich pyroklastik (obecně pojímaných jako "metabazity") - "Většinou jde o ložní polohy, představující původní výlevy nebo ložní žíly vulkanitů diabasového charakteru", ..." stratigrafická interpretace je nejasná"
(zdroj: Krušné hory - západní část 1:50 000 - vysvětlivky, str. 14-15, dostupné on-line)
(x) "Metabazické horniny (amfibolit, granátický amfibolit, eklogitický amfibolit, eklogit, zelená břidlice) tvoří jen drobná roztroušená, poměrně řídce se vyskytující tělesa. Amfibolity zvětrávají v našem klimatu jen zvolna, eklogity velmi těžce. Tvoří skaliska a ve svažitém terénu suti. Půdy na eklogitech jsou mělké, silně kamenité. Amfibolity i eklogity jsou bohatě zásobeny dvojmocnými bázemi (14–10 %), převažuje CaO nad MgO. Alkálií (Na2O, K2O) je nedostatek, zejména chybí draslík (0,5–1,5 %). Oxidu fosforečného (P2O5) je dostatek, barvicích látek (FeO, Fe2O3, MnO) je přebytek (> 10 %)."
(zdroj: PLO 1 – Krušné hory PŘÍRODNÍ PODMÍNKY - ©Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs n. L. – pobočka Jablonec nad Nisou 68, 2021; dostupné on-line, citace ze strany 67-68)
(x) fabulace (ZN) - mohlo dojít k tomu (?), že bylo bazaltové alkalické magma (na okrajích dnešního amfibolitového tělesa) promícháno s "kyselými" sedimenty či mohly být kusy (již zpevněného sedimentu) magmatem pohlceny ("asimilovány"), ... a později z toho maglajsu vznikla (regionální metamorfózou, v amfibolitové facii) hornina podobná "leptitu"
3. stránka "blog" - článek - "Antropogenní tvary v ašském terénu, antropocén"
(3-1) zdroj: https://www.mezistromy.cz/slovnik/antropogenni
(3-2) viz zajímavá přednáška RNDr. Václava Cílka, CSc. "Antropocén - doba, kdy se člověk stal geologickým činitelem"
"Zdá se tedy, že antropocén skutečně existuje, ale jak jej geologicky, tedy v příslušné vrstvě definovat? Holocén je dnes určen na základě zvýšení koncentrace deuteria ve vrstvičce z grónského ledovce o stáří 11 650 let v hloubce skoro 1,5 km. Tehdy se rozeběhl systém oceánských proudů, který vedl k oteplení planety. Zatím byly navrženy tyto "jasně definované" hranice antropocénu:
1. Rok 5020 před dneškem, kdy se náhle zvýšila koncentrace metanu v globální atmosféře pravděpodobně následkem pěstování rýže.
2. Rok 1610, kdy došlo ke snížení obsahu CO2 v atmosféře o 7–10 ppm. Pokles je pravděpodobně způsoben sopečnými výbuchy, které v letech 1550–1650 vedly k mírnému ochlazení severní polokoule a depopulaci Jižní Ameriky následkem epidemií zavlečených či mutovaných z evropského prostředí.
3. Přibližně rok 1800, kdy po vylepšení parního stroje začíná růst spotřeba paliv, dochází k růstu měst a zvyšování populace (částečně zastavené napoleonskými válkami).
4. Rok 1964 indikovaný radioizotopy uvolněnými z pokusných výbuchů jaderných bomb v atmosféře a letokruhem se zvýšeným obsahem 14C ze smrku z polské lokality nedaleko Krakova.
Diskuse o počátku antropocénu asi nebudou ještě dlouho uzavřeny. Osobně bych se přikláněl k původní Crutzenově definici založené na rozšíření inovovaného parního stroje kolem roku 1800, ale jiní badatelé dávají přednost novějšímu datu zhruba mezi rokem 1945 a 1964, které odpovídá počátku „velkého zrychlení“."
(zdroj citace: https://frontiers-of-solitude.org/blog/409)
poznámka: existují i jiné názory, například nestor západočeské geologie RNDr. Petr Rojík, Ph.D.:
"Žijeme v holocénu, nejmladším stupínku čtvrtohor. Holocén není než jednou z řady meziledových dob. Vymezení holocénu by nemělo smyl, kdyby nepřistoupil další významný definiční znak: přetváření přírody člověkem.
(zdroj citace: ROJÍK, Petr. Geologie a nerostné zdroje Karlovarského kraje. 2016. ISBN 8088017254., str. 71, úvod kapitoly "2.11 Soužití v domě: interakce Země a lidí")
(3-3) datace antropogeneze ("antropozoika"):
(zdroj dat 4)
(3-4) antropogenní tvar = 
(zdroj dat: 2)
(3-5) šipky samozřejmě končí na jámě, nikoliv u lahváčů :-)
zdroje dat:
1) Geoprohlížeč-Zeměměřičský úřad (ČUZK) - základní mapa v měřítku 1 : 10 000 + DMR 5G
2) http://geologie.vsb.cz/geologie/KAPITOLY/9_reli%C3%A9f/9_typy_tvary_reli%C3%A9fu.htm
3) https://geography.upol.cz/soubory/studium/e-ucebnice/Smolova-2010/index.html
4) https://is.muni.cz/elportal/estud/pedf/js10/antropog/web/index.html
5) teorie Gaia
6) anglický nezávislý vědec - James Ephraim Lovelock
7) jsme právě v antropocénu - spolutvoříme jej - hlouběji viz Václav Cílek, Antropocén - doba, kdy se člověk stal geologickým činitelem
SROVNÁNÍ ANTROPOGENNÍHO A GEOGENNÍHO PŘEMÍSŤOVÁNÍ HORNIN A ZEMIN
Zdeněk Kukal
Abstrakt: Na příkladu České republiky dokazujeme, jak mimořádně velkou úlohu hrají antropogenní geologické procesy. Geogenní procesy přemísťují ročně z povrchu v průměru 4 mil. m3 hornin a zemin, zatím co antropogenní procesy přibližně 330 mil. m3 hornin a zemin. Srovnáváme-li objemy materiálů, přemísťovaných pod zemským povrchem, je převaha antropogenních procesů ještě názornější. Zatím co objem přírodních geologických prostorů pod povrchem republiky se odhaduje na 800 000 m3, je objem umělých prostorů o tři řády větší. Při přepočtu na obyvatele, antropogenní procesy přemísťují v Česku 33 m3 materiálu na hlavu. Je to více než hodnoty pro Spojené státy (15 m3 ) a mnohem více, než je světový průměr (3 m3 ). Klíčová slova: Antropogenní přemísťování hornin a zemin, sedimentace, eroze, rychlost geologických procesů. Historie výzkumů Náš příspěvek otevřeme citací z práce německého geologa Neumanna-Mahlkaua (1997): „Jelikož objemy geologických materiálů přemísťovaných člověkem jsou srovnatelné s objemy přemísťovanými přírodními procesy je z hlediska budoucnosti nutno dobře porozumět proměnám Země, způsobeným lidskou činností“. Tento citát odráží současné názory mnoha odborníků na životní prostředí i geologů. I přesto bývá často antropogenní geologická činnost podceňována zvláště proto, že populace rychle roste. Již v 19. století napsal G. P. Marsh mimořádně objevnou knížku, kterou nazval „Jak lidská činnost pozměňuje Zemi, The Earth as modified by human action“ (1885). Je to první odborné pojednání o antropogenních geologických procesech. Za další milník v poznání vlivu lidské činnosti na geologii považujeme knihu J. Walthera „Úvod do geologie jakožto historické vědy, Einleitung in die Geologie als historische Wissenschaft“ (1894). Přeskočíme-li do 20. století, se v roce 1955 v americkém Princetonu konalo symposium, jehož výsledkem byla kniha nazvaná „Role člověka při změnách tvářnosti Země, Man‘s role in changing the face of the Earth“. Obsahovala tak zásadní údaje, že byla jednou z příčin ekologických aktivit šedesátých let. Dále je nutno uvést kompendium od B.I.Turnera a jeho spolupracovníků, nazvané „Proměny Země, vyvolané lidskou činností, Earth as transformed by human action“. První vydání je z roku 1990, druhé z 1993 a třetí z roku 1995. Ke konci dvacátého století Hooke (1994) vypočítal, že ve Spojených státech lidská činnost přemístí ročně 30 t geologických materiálů na hlavu. Celosvětový odhad vyšel na 6 tun. Později, stejný autor (Hooke 2000) prohlásil, že množství přemísťovaného materiálu poroste exponenciálně, jelikož počet obyvatel Země roste stejným způsobem. Jeho zajímavé výpočty, zaměřené na historii lidstva dokazují, že celkový objem hornin a zemin přemístěných lidmi za posledních 5000 let by stačil na nakupení pohoří 4000 m vysokého, 40 km širokého a 100 km dlouhého. Předpověď tohoto autora je stejně zajímavá, jako jeho odhady zaměřené na minulost: „Pokud rychlost antropogenních geologických procesů poroste stejným tempem jako dosud, objem takového pohoří by se zdvojnásobil již za pouhých 100 let“. Zajímavé práce zmíněného autora Neumanna-Mahlkaua (1996, 1997) souhlasí s tím, že antropogenní toky materiál rostou exponenciálně již od průmyslové revoluce. Takovými materiály se rozumí horniny, zeminy, půda, voda, zemní plyn a další. Potvrzuje též, že objem přemísťovaného materiálu 352 km3 za rok je větší než objem materiálů přemísťovaných přírodními procesy. Pouhé dolování nerostných surovin přemísťuje ročně 17,8 342 km3 . Nová práce, kterou na tomto podkladě publikovali Wellmer a Becker–Platten (2002) se snaží definovat kroky, které vyplývají z těchto údajů pro zachování udržitelného životního prostředí. V české literatuře najdeme řadu prací, které jsou zaměřeny na vliv geologických procesů na krajinu a životní prostředí. Příkladem je srovnání toků látek v malých povodích, jež jsou silně ovlivněna lidskou činností a převážně přírodních, zachovaných povodích (Fottová a Skořepová 1998). V roce 1992 vydala Česká geologická služba mapu s komentářem „Vliv dobývání nerostných surovin na životní prostředí České republiky „(Reichmann et al. 1992) Tato mapa hodnotí kvalitativně i kvantitativně vliv čerpání nerostných zdrojů na životní prostředí. Jsou rozlišeny jednotlivé kategorie, v nichž se vliv na prostředí hodnotí převážně semikvantitativně. Z tohoto hlediska jsou též hodnoceny oblasti, v nichž z hlediska budoucnosti je situace kritická. V knížce „Horninové prostředí České republiky jeho stav a ochrana“ Kukal a Reichmann (2000) posuzují geologickou činnost člověka z mnoha hledisek a publikují též kvantitativní údaje. Na tuto knížku v řadě ohledů odkazujeme. V tomto příspěvku nejprve srovnáme povrchové geogenní a antropogenní procesy, poté pak vliv lidské činnosti na procesy podpovrchové. Rychlost eroze a sedimentace ovlivněná lidskou činností Eroze půd je závažným celosvětovým problémem a proto je značná pozornost věnována vlivu lidské činnosti na její rychlost. Mnoho studií dokázalo, že se tato rychlost zvyšuje zarovnáváním povrchu (rušením přírodních teras, zahlazováním stupňů v reliéfu). Stavební a jiné práce mají též velmi nepříznivý vliv. Vybrali jsme několik příkladů. Judson (1968) pozoroval, že v americkém státě Washington kryly v 19. století půdu borovicové lesy a eroze byla zanedbatelná, pouze 2 mm ročně. Na konci 19. století byly lesy káceny, půda obdělávána a rychlost eroze se zvýšila 50krát na 100 mm za rok. V letech od 1940 až 1950 se pole přeměnila na pastviny a rychlost půdní eroze klesla na 50 mm za rok. V širších souvislostech zmíněný autor předpokládá, že rychlost eroze půdy se zvýšila nejméně třikrát od chvíle, kdy člověk osídlil panenskou přírodu. Meade (1982) uvádí, že se rychlost eroze půd zvýšila desetkrát od chvíle, kdy Evropané osídlili Severní Ameriku. Některé evropské údaje jsou též názorné. V povodí francouzské Loiry od roku 1963 do 1982 se rychlost eroze zvýšila o 30 % vlivem extenzívního zemědělství, zástavby a těžby písku (Manickam et al. 1985). Dobrým indikátorem rychlosti eroze je množství unášené suspenze a rozpuštěného materiálu v řekách. Neumann–Mahlkau (1997) vypočetl, že před zásahy člověka do přírodního cyklu světové řeky odnášely do moře 4,5 km3 materiálu ročně. Dnes je to šestkrát více, 26,7 km3 za rok. Odnos materiálu českými řekami v suspenzi je neustále sledován a dobře znám, avšak u materiálu dopravovaném po dně a v roztoku jsou údaje jen kusé. Pokud, poněkud schematicky, posuzujeme poměr množství v suspenzi a v roztoku jako 1 : 1 a opomíjíme materiál dopravovaný po dně, řeky Labe, Morava a Odra odnášejí ročně do Severního, Černého a Baltského moře z našeho území přibližně 2 mil. m3 materiálu. Tyto údaje jsou založeny na výpočtech ze stanic v Hřensku (Labe), Strážnici (Morava) a Bohumíně (Odra), které jsou uveřejněny v ročenkách Českého hydrometeorologického ústavu. Katastrofické události, jako moravská povodeň v roce 1997, ani česká tisíciletá voda v srpnu 2002 se v těchto výpočtech neuvažují. Podle rychlosti sedimentace během několika dnů druhé povodně transportovaly Vltava a Labe během několika dnů nejméně tolik materiálu, jako v průměru za rok. Eroze se významně zrychluje na místech, je povrch krajiny porušen např. motocyklovými závody. Proto oficiální zpráva o krkonošské Šestidenní v roce 1985 oznámila, že v Krkonoších se rychlost eroze zvýšila až katastrofálně. Wilshire et al. (1978) vypočítali, že obecně je v takovýchto případech rychlost eroze až 100krát vyšší než v okolní krajině. Proto můžeme srovnávat kvantitativně nepříznivý vliv lidské činnosti s katastrofickými přírodními událostmi jako jsou bouře, či povodně. Tatáž zákonitost platí pro rychlost sedimentace. V České republice je rychlost sedimentace v umělých vodních nádržích vyšší než v nádržích přírodních (Kukal a Reichmann 2000). Bylo vypočteno, že zatím co průměrná rychlost sedimentace v přírodních jezerech je 0,1 až 0,3 cm za rok (Kukal 1990), v umělých nádržích je 10krát až 100krát vyšší (viz údaje v tabulce). 343 Rychlost sedimentace v některých přehradních nádržích (podle Kukala a Reichmanna 2000) Přehradní jezero Rychlost sedimentace v cm za rok Hooverova přehrada, U.S.A. 50 Jezero Mead, U.S.A. 20 Násirovo jezero, Asuán, Egypt 15 Baldeney, Ruhr, Německo 10 Slapy, střední Čechy 4 Lipno, jižní Čechy 2 Nechranice, sz. Čechy 20 Tyto údaje též dokazují, že v lipenské nádrži, kde krajina není tak ovlivněna průmyslovou činností, je sedimentace poměrně pomalá. Naproti tomu v nechranické přehradní nádrži, ležící uprostřed průmyslové krajiny s povrchovými doly, je rychlost desetkrát vyšší. V šumavských ledovcových jezerech se sedimentace zrychlila za posledních 200 let, jak zjistili Veselý et al. (1995). Lze to vysvětlit postupným odlesňováním, osídlováním, rozšiřováním zemědělství a rozvojem průmyslu. Eolická sedimentace je též dobrým indikátorem vlivu lidské činnosti. Kukal (1990) to dokazuje řadou údajů, další jsou uvedeny v knížce Kukala a Reichmanna (2000). Vybraná data v tabulce dokazují značný vliv hustoty obyvatelstva a průmyslu na rychlost sedimentace. Rychlost eolické sedimentace (atmosférické depozice) v některých světových metropolích a centrech průmyslu ve srovnání s neznečištěnými oblastmi (podle Pottera, 1974, Kukala, 1990, Kukala a Reichmanna 2000) Oblast, město Rychlost sedimentace v cm za 1000 let New York, U.S.A. 110 Mnichov, Německo 90 Londýn, Velká Británie 30 Bagdád, Irák 2000 město Kuvajt, Kuvajt 100 Praha, Česko, roční průměr 600 Podkrkonošské uhelné pánve. Česko 1400 Severní Amerika, průměr pro kontinent 6,5 Evropa, průměr pro kontinent 4,0 Světový oceán, průměr 0,01 – 0,1 Mimořádně vysoké údaje pro Bagdád jsou způsobeny prachovými bouřemi. Kukal a Saadallah (1973) vypočítali, že během každé bouře se usadí průměrně 1 – 2 mm prachu. Podle statistických výpočtů je v Bagdádu ročně v průměru 24 prachových bouří, což činí průměrnou rychlost sedimentace 2,1 cm. Vliv lidské činnosti zde není přímý, avšak rozhodně ne zanedbatelný. Sedimentaci výrazně zrychluje odlesnění a spásání vegetace, právě tak jako rozvoj průmyslu, stavby všeho druhu a povrchové práce v krajině. Eolická sedimentace v Praze a v Podkrušnohorských pánvích je podstatně rychlejší než je evropský a globální průměr. Vliv mimořádných a katastrofických událostí je značný. Je dobře známo, že jediný hurikán eroduje a usadí tolik materiálu jako geologické procesy za normálních podmínek během několika desítek let. Během jedné říční povodně se přenese a usadí více materiálu než za normálního režimu za více než rok. Jednu z nejlepších analýz dokazující toto tvrzení publikoval Starkel (1976), který zdůraznil, že největší vliv mimořádných událostí lze pozorovat ve vrchovinách, v krajinách s měkkými horninami na povrchu a oblastech se značnými sezonními změnami klimatu. Česká katastrofická povodeň v roce 2002 je typickým příkladem. Známe počet obětí i odhad materiálních škod. Geologické důsledky zahrnují mimořádnou erozi od horního toku Vltavy po střední tok Labe. Při kulminaci povodně bylo zaplaveno přibližně 344 160 km2 aluviální nivy, na níž se uložilo na 5 cm bahna bohatého vodou a organickými látkami. Po vyschnutí se ztenčil na centimetrovou tvrdou krustu. Vezmeme-li v úvahu tuto mocnost a zaplavenou plochu vypočítáme, že během této povodně se usadil objem 1,6 mil. m3 materiálu (přepočtený na sušinu). Daleko větší objem byl ovšem přenesen na větší vzdálenosti a velká jeho část se usadila v přehradních nádržích. I v tomto případě jediná katastrofická událost měla větší vliv na erozi a sedimentaci než říční procesy za normálního stavu během celého roku. Povrchový přenos materiálu – srovnání antropogenních a geogenních procesů Srovnání antropogenních a geogenních procesů na zemském povrchu potvrzuje mimořádný vliv lidské činnosti na geologické pochody v krajině. Monitorování množství suspense v českých řekách potvrdilo, že průměrný roční odnos takového materiálu z českého území je 2 mil. m3 . To je ovšem jen množství, které je přeneseno za hranice republiky. Přibližně stejný objem se usadí na říčních nivách a v přehradních jezerech, přesnější výpočet není však možný. Vzhledem k tomuto množství je objem materiálu přemístěný přímo lidskou činností skutečně ohromující. Uvedené údaje jsou zčásti podle Hornické ročenky (2001), Statistické ročenky České republiky (2001), platí pro rok 2000 a jsou zaokrouhleny:
1) Povrchové dolování přemístilo na 40 mil. m3 zeminy, skrývání uhelných slojí 180 mil. m3 , těžba vápenců 2 mil. m3 materiálu, lomová těžba drceného kameniva 7 mil. m3 . Proti těmto hodnotám jsou další položky zanedbatelné. Povrchová těžba nerostných zdrojů byla tedy odpovědná za přemístění 230 mil. m3 materiálu.
2) Konstrukce lineárních staveb, jako dálnic, tratí, ropovodů a plynovodů. Máme k dispozici několik více či méně přesných údajů, jež vybíráme z knihy Kukala a Reichmanna (2000): a. Za deset let bylo na stavbě dálnice D 1 mezi Prahou a slovenskými hranicemi přemístěno 26 mil. m3 zeminy, což je roční průměr 1 – 3 mil. m3 . b. Stavba ropovodu Ingolstadt, 168 km dlouhého, přemístila v letech 1997 – 1995 1.5 mil. m3 hornin a zemin, což je roční průměr méně než 1 mil. m3 . c. Tranzitní plynovod Družba z bývalého Sovětského svazu je odpovědný za přemístění 5 až 8 m3 materiálu z území republiky za 3 roky.
3) Stavby sídlišť a průmyslových komplexů i obchodních center. Zde uvádíme pouze jeden údaj za všechny. Při stavbě „Nového Smíchova“ bylo přemístěno bylo v roce 2000 přemístěno 200 000 m3 zeminy. Jelikož je v České republice takových akcí mnoho, můžeme celkový přemístěný objem odhadnout na 100 mil. m3 za rok. Zmíníme se též o několika zajímavých z Berlína, hlavního města Německa, které bylo kolem roku 2000 považováno za největší staveniště na světě. V areálu Potsdamského náměstí je za rok přemístěno 4 mil. m3 zeminy (Berliner Courier, únor 2003). O několik kilometrů dále, na křižovatce Lehrter, se staví nová stanice nadzemní rychlodráhy (S-Bahn) a bylo tam v roce 2002 přemístěno celkem 1,54 mil.m3 materiálu (DB Information).
V České republice je srovnání objemů přemístěných lidskou činností s množstvím přemístěným činností geogenní jednoznačné: 330 mil. m3 ročně činností antropogenní a pouze 2 mil. m3 činností geogenní!
Podzemní přemísťování materiálu – srovnání V přírodě probíhá řada procesů, při kterých je geogenním způsobem přemísťován materiál v podzemí, bohužel však kvantitativní údaje lze těžko získat. Největší objem podzemních prostorů vzniklých přírodními procesy je v krasových oblastech, jsou tam jeskyně, chodby, dómy a další útvary. V Česku jsou dvě hlavní krasové oblasti, Moravský kras a Český kras. Plocha první oblasti je 85 km2 , druhé 170 km2 . V Moravském krasu se odhaduje objem podzemních prostorů na 400 000 m3 za předpokladu, že přibližně polovina jich ještě není známa. V Českém krasu je neznámých ještě asi 90 % podzemních prostorů (V. Cílek, osobní sdělení). Podle plochy obou krasů, podle objemu známých prostorů a podle odhadu prostorů neznámých je možno soudit, že jejich celkový objem je 800 000 m3 . Objem pseudokrasových podzemních prostorů může být započten do tohoto čísla, neboť je zanedbatelný. Bohužel nejsme schopni vypočítat rychlost tvorby takových prostorů, protože se tvoří episodicky během nejméně 300 milionů let geologické historie. Snazší úlohu máme u antropogenních podzemních prostorů, neboť jsou slušně inventarizovány a datovány. Několik příkladů z naší republiky je pozoruhodných. V Ostravsko-karvinském revíru je objem opuštěných podzemních prostorů 1,8 biliónů m3 . Trvala-li doba jejich vzniku 100 let, je roční průměr 18 mil. m3 . Pouze v jáchymovské uranové oblasti 345 je objem hornických děl 8 mil. m3 (Pluskal 1998), což je o řád více, než je objem přírodních krasových podzemních prostorů. Během stavby pražského Metra bylo do roku 1999 přemístěno 4 mil. m3 materiálu (Metrostav, interní informace), což odpovídá rychlosti 200 000 m3 za rok. Další údaje, které potvrzují obrovské objemy antropogenně přemísťovaného materiálu ve srovnání s materiálem transportovaným geogenně, jsou v knížce Kukala a Reichmanna (2000).
Závěr
Údaje, uveřejněné v této práci, dokazují velkou roli člověka v přetváření krajiny. V České republice jsou objemy materiálů přemísťované člověkem až nečekaně velké a mnohokrát převyšují intenzitu přírodních procesů.
1) Podpovrchové dobývání nerostných surovin přemístilo nejméně 100krát více hornin a zemin než přírodní procesy, jako je krasovění.
2) Přibližně totéž bylo zjištěno u povrchového přemísťování materiálů.
3) Mimořádné a katastrofické události, jako byla česká povodeň roku 2002, zrychlují erozi a sedimentaci. Objem materiálu, transportovaný řekami za několik dní povodně, převyšuje objemy, dopravované řekami v normálním režimu za celý rok.
4) Množství přemísťovaných hornin a zemin přepočtené na hlavu je v Česku 33 m3 za rok. Je to více, než ukazují výpočty pro Spojené státy (15 m3 ) a mnohem více, než je světový průměr (3 m3 ).
Naše úvahy jsme zahájili citátem P. Neumanna-Mahlkaua (1996) a zakončíme je jeho pokračováním: „Porozumění vlivu činnosti člověka na okolní krajinu je nezbytné k tomu, abychom zajistili přežití člověka v snesitelném životním prostředí“.
Literatura Fottová D., Skořepová I. (1998): Changes in mass element fluxes and their importance for critical loads, Geomon network (Czech Republic).– In Wieder, R.K., Novák, M. and Černý, J. (eds): Biogeochemical investigations at watershed,landscape and regional scales, 365–376. Kluwer AcademicPress, Dordrecht-Boston-London. Garrels, R.M., Mackenzie, F.T. (1971): Evolution of sedimentary rocks.– W.W.Norton, New York, 1–421. Hooke, R.LeB. (1994): On the efficacy of humans as geomorphic agens.– GSA Today, 4, 9, 217, 224–225. Hooke, R.LeB. (2000): On the history of humans as geomorphic agents.– Geology, 28, 843–846. Hromas, J. (1999): Pseudokarst caves of the Czech Republic in the unified inventory of speleologic objects (JESO) and an importanceo of Ice cavern near Vranov nad Dyjí. – Pseudokarst J., 44–47, Prague. Judson, S. (1968): Erosion of the land, or what´s happening to our continenrs ? –Am. Scientist, 56, 356–374. Kukal, Z. (1990): The rate of geological processes. – Earth-Science Rev., 1–3, 1–284. Kukal Z., Reichmann F. (2000): Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. – Česká geol. služba, 1–189. Kukal, Z., Saadallah, A. (1973): Aeolian sedimenation in the sediments of the norhtern Persdian Gulf. In Purser, B.H. (Ed.): The Persian Gulf. Springer, Berlin, 115–121. Manickam, S., Barbaroux, L., Ottmann, P. (1985): Composition and mineralogy of suspended sediment inthe fluvio-estuarine zone of the Loire River, France.– Sedimentology, 32, 721–741. Marsh, G.P. (1864): Man and nature, or, tje Earth as modified by human action. – Cambridge. Meade, R.H. (1982): Sources, sinks and storage of river sediments in the Atlantic drainage of the United States. – J.Geol., 90, 3, 285–252. Neumann-Mahlkau, P. (1996): Anthropogenic material flow – a geologic factor. –30th Int. Geol. Congr., Abstracts, 1, 44, Beijing. Neumann-Mahlkau, P. (1997): Anthropogenic material flow – a geological factor.– Proc. 30th Int. Geol. Congr., 2 and 3, 61–66, Beijing. Pačes, T., Moldan, B. (1979): Geochemistry of the recent natural processes. – Spec. vol. 60th Anniv. Geol. Surv., Prague, 67–73. Pluskal, O. (1998): Poválečná historie jáchymovského uranu. – Práce Českého geol. ústavu, 9, 1–65. Potter, P.E. (1974): Sedimentology: Past, present and future. –Naturwissenschaften, 61, 461–467. 346 Starkel, L. (1976): The role of extreme (catastrophic) meteorologic events in contemporary evolution of slopes. In Derbyshire, J.(ed.): Geomorphology and climatze. J.Wiley, Chichester, 203–246. Turner, B.L., Clark, W.V., Kates, R.W., Richards, J.F., Mathews, J.T., Meyer, W.B. (1995): The Earth as transformed by human action.– Cambridge Univ. Press, 1–713. Veselý, J., Almquist-Jacobson, J., Miller, L.M., Norton, S.AS., Appleby, P., Dixit, A.S., Smol, J.P. (1993): The history and impact of air pollution at Čertovo Lake, southwestern Czech Republic.– J.Paleolimnol., 8, 211–231. Walther,K. (1894): Einleitung in die Geologie als historische Wissenschaft.– Gustav Fischer, Jena, 1–1055. Wellmer, F-W., Becker-Platen, J.D. (2002): Sustainable development and the exploitation of mineral and energy resources: a review. -Int. J. Earth Sci. (Geol. Rundschau), 91, 5, 723–745. Wilshire, H.G., Nakata, J., Shipley, S., Prestegard, K. (1978): Impact of vehicles on natural terrain at seven sites in the San Francisco Bay area. – Envir. Geol., 2, 2, 295–319. (česká verze anglického článku publikovaného v periodiku Krystalinikum, v tisku) Doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc., Česká geologická služba, Praha
dostupné: https://www.mzp.cz/web/edice.nsf/016457A3543EBA23C12570DE00258F3B/$file/Krajiny%C4%8CR.pdf
Antropogenní činnost člověka je v současné době (cca v posledních několika tisíci letech) největší "geologickou" silou přetvářející povrch Země. Co do přemístěného materiálu jde o nejrychlejšího a nejvýznamnějšího činitele na povrchu zemském (i pod ním). Za jeden den přemístí lidstvo víc materiálu než největší řeky světa za rok (!). Člověk urychluje erozi půd, zabraňuje přirozenému vývoji toků, ve velkém narušuje terén liniovými aj. stavbami, porušuje vegetaci, ovlivňuje ovzduší (klima a počasí), bezhlavě těží (lépe řečeno "drancuje") nerostné suroviny, narušuje vodní koloběh a zanechává po sobě spoušť. Naštěstí je na zeměkouli mnoho neobydlených míst, jež se vyvíjí přirozeným způsobem a až tu člověk nebude, místně poškozená Gaia (5, 6)se sama uzdraví. Její život je - na rozdíl od lidské civilizace - (relativně) věčný!
(x) zálomový úhel při borcení důlního díla v pevných horninách (cca 35 °od svislice zálomu); (lze aplikovat na liniové propady?)
(zdroj: MATYÁŠEK, Jiří a SUK, Miloslav. Antropogeneze v geologii. Online. 2010., dostupné on-line, obrázek 15, R. Kettner dle Goldreicha, 1956)
4. stránka "blog" - článek - "Aplit"
xxx
fluida - superkritické tekutiny (?)
Superkritická tekutina není ani plynem ani kapalinou, ale spíše kombinací obojího. Na přiloženém fázovém diagramu oxidu uhličitého jsou patrny oblasti tlaků a teplot, za kterých je CO2 kapalné, pevné nebo plynné. Superkritické CO2 existuje za tlaků vyšších než 7,38 MPa a teplot nad 31,1°C. 
poznámky
hodnocení hornin z hlediska "geomorfologického" = odolnost (proti erozi) a tvorba přirozených skalních výchozů / skal
například svory a fylity jsou méně odolné něž pararuly (resp. ruly),
na Ašsku se mohutnými skalami z fylitů skoro nesetkáme a skály ze svorů potkáváme málokde, pokud se zrovna nejedná o svahy údolí erodovaných potoky a řekami nebo stěny lomů (= důsledek antropogenní činnosti člověka); skal a výchozů tvořených pararulami je zřejmě nejvíce, skalisek z ortorul je pomálu a ještě méně je přirozených skal žulových, z tohoto hlediska jsou Čertovy skály Aš - ve svorech - unikátní a formy "mrazový srub" a "tor" lze považovat za jedinečné