Radioaktivní datování
Známe-li poločas rozpadu určitého radionuklidu, můžeme v principu použít takový rozpad jako hodiny pro měření časových intervalů. Rozpad nuklidu s velmi dlouhým poločasem rozpadu může sloužit pro měření stáří hornin, tedy doby, která uplynula od jejich vzniku. Měření hornin ze Země, Měsíce a také meteoritů dávají konsistentně maximální hodnotu stáří těchto těles zhruba 4,5 miliardy let.
Radionuklid draslíku 40K se například rozpadá na stabilní izotop vzácného plynu argonu 40Ar s poločasem rozpadu 1,25 miliardy let. Měřením poměru 40K a 40Ar v dané hornině je možno vypočítat její stáří. Ověřit výsledek lze pak užitím jiného dlouho žijícího nuklidu, například uranu 235U, který se po řadě mezistavů přemění na stabilní izotop olova 207Pb.
Pro měření kratších časových intervalů, zajímavých třeba z historických důvodů, je neocenitelný nástroj radiouhlíkové datování. Radionuklid 14C (s τ = 5 730 let) je s konstantní rychlostí produkován v horních vrstvách atmosféry při ostřelování atmosférického dusíku částicemi kosmického záření. Tento radiouhlík se mísí s uhlíkem normálně přítomným v atmosféře (jako CO2), takže se vyskytuje jeden atom 14C na každých 1013 atomů běžného stabilního 12C. Při biologických procesech, jako je fotosyntéza nebo dýchání, dochází k náhodné výměně atomů atmosférického uhlíku s atomy uhlíku v živých organismech, jako je brokolice, houby, tučňáci nebo lidé. Po jisté době je dosaženo rovnováhy, při které uhlíkové atomy každého žijícího organismu obsahují jistou malou část radioaktivního nuklidu 14C. Výměna uhlíkových atomů trvá, jen dokud je organismus naživu. Po smrti se výměna s atmosférou zastaví a radiouhlík uvězněný v organismu se z něj vytrácí s poločasem 5 730 let. Měřením obsahu radiouhlíku v jednotce hmotnosti organické látky lze určit dobu, která uplynula od smrti organismu. Dřevěné uhlí z dávných ohnišť, Kumránské svitky a mnoho dalších prehistorických artefaktů bylo datováno tímto způsobem.
zdroj: web - JADERNÁ FYZIKA, kapitola 43, str. 1142, upraveno
Radioaktivita
text v přípravě
Radon v přírodě
"Mapy radonového indexu (radonové mapy, původně označované jako mapy radonového rizika) orientačně naznačují průměrnou míru aktivity (výskytu) radonu v různých jednotkách geologického podloží. Geologické podloží je přitom nejvýznamnějším zdrojem výskytu radonu v objektech.
Mapy radonového indexu (radonové mapy) mají však pouze orientační charakter a neslouží pro stanovení radonového indexu či míry radonového rizika na konkrétních pozemcích či dokonce v konkrétních objektech! Tyto mapy byly například využity při rozmisťování detektorů pro měření radonu do objektů v rámci radonového programu.
Mapy radonového indexu, které jsou na této stránce odkazovány, vznikly přiřazením průměrné hodnoty radonového indexu různým geologickým jednotkám ve stávajících geologických mapách a to na základě statistického zpracování databáze provedených radonových měření, která obsahuje výsledky několika tisíc měření radonu z různých regionů a různých geologických jednotek."
zdroj textu: http://www.geologicke-mapy.cz/radon/okres-CZ0411/
komplexní radonová informace
zajímavé odkazy:
Přírodní radioaktivita a problematika radonu
Radonové riziko
Státní úřad pro jadernou bezpečnost